|
| 1 |
|
| Jób na to odpověděl: |
|
| 2 |
|
| "Slyšel jsem už mnoho podobného, těšíte mě všichni jen trápením. |
|
| 3 |
|
| Kdypak skončí to mluvení do větru? Co tě rozjitřuje, že tak odpovídáš? |
|
| 4 |
|
| Také bych mohl mluvit jako vy, kdybyste vy byli na mém místě, ohánět se proti vám slovy, potřásat nad vámi hlavou. |
|
| 5 |
|
| Já bych vám však svými ústy dodával odvahu, svými rty bych šetrně projevil soustrast. |
|
| 6 |
|
| Promluvím-li, nezůstanu ušetřen bolesti, když od toho upustím, co ztratím? |
|
| 7 |
|
| Naplňuje mě teď, Bože, malomyslností, že jsi zpustošil celou mou pospolitost. |
|
| 8 |
|
| Zasáhl jsi mě, mám na to svědka, je jím má vychrtlost, ta mi to do očí dokazuje. |
|
| 9 |
|
| Jeho hněv mě rozsápal, zanevřel na mě, skřípe na mě svými zuby; můj protivník zaostřuje na mě svůj zrak. |
|
| 10 |
|
| Dokořán na mně otvírají ústa, potupně mě políčkují a všichni se na mě hrnou. |
|
| 11 |
|
| Bůh mně dal v plen padouchovi, napospas mě vydal spárům svévolníků. |
|
| 12 |
|
| Žil jsem poklidně, on však mnou zacloumal, uchopil mě za šíji a roztříštil mě; učinil mě svým terčem. |
|
| 13 |
|
| Obklíčili mě jeho střelci, nelítostně roztíná mé ledví, moji žluč vylévá na zem. |
|
| 14 |
|
| Drásá mě, jsem celý rozdrásaný, doráží na mě jako bohatýr. |
|
| 15 |
|
| Na svou zjizvenou kůži jsem si vzal žínici, svůj roh jsem do prachu sklonil. |
|
| 16 |
|
| Tvář mi opuchla od pláče, na má víčka padlo šero smrti, |
|
| 17 |
|
| ač násilí na mých rukou nelpí a má modlitba je ryzí. |
|
| 18 |
|
| Země, krev mou nepřikrývej, můj křik ať nenajde místa klidu! |
|
| 19 |
|
| Ale nyní, hle, mám svědka na nebesích, můj přímluvce je na výšinách. |
|
| 20 |
|
| Ať se mi přátelé posmívají, moje oko hledí v slzách k Bohu. |
|
| 21 |
|
| Kéž je muži dáno hájit se před Bohem, lidskému synu před jeho bližním. |
|
| 22 |
|
| Vždyť až přejde počet mých let, půjdu stezkou, z níž se nenavrátím. |
|
|
|
|